Jak se poučit od starší generace?

Již druhým rokem spolupracuji jako dobrovolnice s Klubem aktivního stáří v Praze. Známí a kamarádky se mě ptají, proč to dělám a jaké to je, pracovat se staršími lidmi.

K těmto dámám ve věku 77 až  97 jsem se dostala díky své klientce, která chtěla udělat něco dobrého a věnovala klubu svůj nádherný obraz. 

Povídala si o mne s paní, která vede aktivity v klubu. Setkaly jsme se a paní mi říká: „Co kdybyste něco udělala taky pro nás?“ V duchu jsem zaváhala. 

Neuměla jsem si představit, zda mě budou dobře slyšet, jak si budou věci pamatovat. Když budu chtít, aby četly krátké citáty, jak nám to půjde.

Zamyslela jsem se a říkám, klidně, mám ráda změny, zkusíme to jednou. Z jedné návštěvy se stala pravidelnost a moje školení se opakují. Na ně chodí pravidelně cca 20 žen a příležitostně, z času na čas, zavítá i nějaký muž.

Toho dámy podezírají, že si z mého kurzu kreativity a rozvoje paměti dělá seznamku. Uznávám, že dámy mají nesmírné množství energie a mnohdy jsou aktivnější než běžní účastníci v kurzech.

Kuriózní mi připadalo, když jsme domlouvaly termín na další setkání. Byl to velký problém. Jak vás máme někam zařadit? Chodíme cvičit, na vaření a pak na jazyky. Pochopte nás, musím mít čas i na domácnost, no ne?  Jasně, tak to chápu. Některé z nich měly v daný týden plnější diář než já.
 
Co mi to přináší?

Naučila jsem se, že je nutné zamyslet se nad tím, jak a na co se ptát. Nelze se ptát na budoucnost a někdy je obtížné se ptát i na minulost. Po první schůzce jsem věděla, že tam budu chodit a že mně to dodává energii a obohacujeme se navzájem. Po prvním setkání mě celý obličej bolel, neustále jsem se smála, jinak to ani nešlo. Nálada je vždy skvělá.

Především dámy se těší pozornosti, protože část z nich už ztratila hodně přátel. Vděčně je poslouchám a hledám ty krásné vzpomínky a to, co rády četly, navštívily či dělaly. Dost často jsou to maminky významných herců, lékařů, takže chápu, po kom ten smysl pro humor mají.

Občas se vyskytnou situace, kdy se všechny zasmějeme. Ptaly se mě, co to je koučování? Tak jsem kreslila a vysvětlovala. Jedna  dáma se mě zeptala, proč nemají možnost mít koučování? Paní považuje podporu svého rozvoje za velmi důležitou. Na to se ze skupiny ozvala jiná paní a říká: „Já jsem ráda, že žiju…“ Paní, co se ptala, byla profesorkou historie.

Závěrem:
Jsem ráda, že to, co umím, mohu úspěšně využívat i tady. Zároveň je potřeba se dále učit a rozvíjet. Dělám něco, co chci, a vidím v tom smysl. Navíc všichni stárneme a bylo by fajn chodit do nějakého takového klubu, mít kamarádky a někoho, kdo se mi bude věnovat tak jako já jim. Budu se tam cítit příjemně a na chvilku zapomenu na bolesti či starosti. Doporučuji tento článek.

Tvoříme, kreslíme a třeba i takto:

Moje doporučení:
Využívejte toho, co umíte. I kdyby to bylo jenom tak, pro svůj dobrý pocit. Posune Vás to dál a zároveň i ty ostatní, co s vámi pracují. „Vzdělání je nejlepší cestovné pro stáří.“ (Aristotelés ze Stageiry). Děláte i vy něco pro radost? Máte nějakou podobnou zkušenost? Napište mi, budu moc ráda.

Přeji Vám hezký den,

Zdenka

E-book: Kaizen-chci změnu
Koučink: www.kouc-koucink.cz

Pokud se Vám článek líbil, sdílejte jej a doporučte jej tak ostatním přátelům nebo se přihlaste k odběru článků. Děkuji.